Lpění na tradicích nestačí

Otázka dalšího vývoje nohejbalu (nemyslím hry samotné) je jistě zajímavé téma pro diskusi. Kam se bude nohejbal (fotbaltenis) ubírat v dalším desetiletí? Zůstane jen tzv. "malým" sportem, nebo se posune do vyšší kategorie? Podaří se to alespoň v českém měřítku? Je to reálné nebo idea?

Můj osobní názor je asi následující. Obecně věřím v posun nohejbalu do vyšší kategorie jak v českém, tak v mezinárodním měřítku. Nepřísluší mi komentovat vývoj v mezinárodním dění, zaštítěný IFTA. Tady jen řeknu, že určitý posun je patrný, ale ne takový, aby se během cca dalšího desetiletí něco výrazně změnilo. Co se týká domácího dění, tak zde přeci jen vidím větší rezervy a výrazný posun během jedné dekády by nemusel být utopií. Co se pro to musí udělat však není předmětem tohoto příspěvku. Chtěl bych se spíše zamyslet nad tím, zda je vůbec vůle a víra na straně funkcionářů a hráčů pro určité změny a nové věci, které jsou pro posun nezbytné.

V prvé řadě postrádám u řady funkcionářů a hráčů vůbec víru, že se to povede. Bohužel však i u funkcionářů nejvyšších, tj. některých členů VV. Zda je to způsobeno dlouhodobou určitou stagnací nohejbalu, či malou vírou ve vlastní schopnosti nevím. Zde to ale považuji za škodlivé. Protože další koncepci vývoje tohoto sportu by měli tvořit lidé, kteří ať bezmezně, nebo reálně věří v uskutečnění základních myšlenek. Proto často uvažuji o tom, zda rozšíření VV z 5 na 9 členů přineslo ten správný užitek. Po stránce řízení stávajícího stavu nohejbalu ano, po stránce dalšího vývoje ne. I když spolu často vedeme bouřlivé diskuse, je pro další vývoj českého nohejbalu velkým kladem osoba Lubora Chvalovského na místě "nejvyššího". Jeho víra v prosazení nohejbalu do vyšší kategorie je bezmezná.

Druhou věcí je vůle a to zejména u hráčů. Každý sport, který také začínal jako "malý" a skončil jako "velký", musel projít určitou proměnou. Co by tato proměna přinesla do nohejbalu jsem na těchto stránkách již několikrát zmiňoval. Takže výtah z mého staršího příspěvku: "Přerod by to ale byl bolestivý. To, co je dnes souvisí s amatérským statutem (kamarádské vztahy, zábava, bezstarostnost) by bylo postupně nahrazeno tím, co známe spíše ze zaměstnání nebo profesionálních soutěží (boj o posty, tržní vztahy, lobbing, rivalita)". Mají však hráči vůli nové věci akceptovat? Jak kdo. Ono posezení s kamarády u pivečka je hezké. K tomu si zahrát. A takový enfant terrible Ungermann je pomalu národní hrdina. Ale také vůbec žádný blbec. Pochopil moc médií a během několika let zvýšil svou prestiž tak, že dnes si nohejbalem docela slušně přivydělá. Příklad pro další následovníky.

Samostatnou kapitolou je úpěnlivé lpění na tradicích. Tradice sportu, jeho historie, je významná kladná věc. Odlišuje ty starší "hodnotnější" sporty od těch mladších "méněhodnotných". Je však také velmi vypovídající z pohledu vývoje sportu. V případě nohejbalu se jedná o pohled na 65 let doložené existence. Každá dekáda byla ve znamení některého zásadního vývojového prvku. Od konce 80-tých let však můžeme v domácích vodách vypozorovat určitou stagnaci, která je pro ne tak znalou širší veřejnost naštěstí překryta mezinárodním vývojem. A já se zeptám: Zatraktivnila se v posledních deseti letech hra, přitáhla více diváků, médií, členů, investic? Dle mého názoru ne a čísla mi dávají za pravdu. A jedním z důvodů je právě velký konzervatizmus.

Jsou u nás jiné mladší sporty. Agresivním vývojem však tyto sporty během jedné či dvou dekád jsou schopny zaujmout ty cílové skupiny potenciálních členů, diváků, partnerů či sponzorů, které mohl mít právě nohejbal. Co jim ale nohejbal skutečně může v současné podobě nabídnout!

Tradice velí zachovávat jednotu celého hnutí. Jejím vyjádřením jsou např. osadní turnaje. Ale dnes, pokud nohejbal chce zachytit rázný nástup svých nových konkurentů, musí chtě nechtě diferencovat složku vrcholovou (ligové soutěže), výkonnostní (nižší soutěže) a rekreační. Jedna složka pak nesmí žárlit na tu vyšší, protože to je cesta do pekla. A u té nejvyšší vrcholové nebude jejím měřítkem příslušnost k tradici, ale bude to její schopnost obstát v souboji s jinými sporty, schopnost získat přízeň členů, diváků a sponzorů. Protože pak ty ostatní složky z toho budou profitovat. Proto ty věčné nápady o otevřených megasoutěžích nebo megaturnajích pro celé spektrum hnutí nemají opodstatnění. A změny pravidel? Když se s nimi dokázali vypořádat volejbalisté, stolní tenisté a další, proč ne nohejbalisté? Pokud to skutečně budou změny, vyvolané atraktivnějším pojetím a ne sledováním svých cílů (viz. zastavení české "nadvlády" v mezinárodním měřítku), pak nevidím problém, nebude li chybět již zmíněná víra a vůle.▲0▼